V první části jsme se zabývali koly, která závodila v úplných počátcích Tour, a tím, jak se v jejich konstrukci postupně objevovaly brzdy, volnoběžka a řazení. Ve druhém článku se přesuneme do 90. let až počátku nového milénia, kdy došlo k největším změnám v materiálech a konstrukci kol. Jen vydržte, tahle cesta bude zajímavá a klikatá, podobně jako ta v Alpe d’Huez.
Rozloučení s ocelí, přechodný hliník a nástup karbonu
Čtvrtá Tour Miguela Induraina na kole Pinarello v roce 1994 byla posledním závodem, kdy zvítězilo ocelové kolo. Koncem 80. let, kdy vyhráli Greg LeMond a Pedro Delgado, jsme měli možnost spatřit dva materiály, které byly předzvěstí budoucích trendů: hliník a karbon. Ocelová kola však začala mizet až při páté (a poslední) Indurainovo Tour, v roce 1995. Jeho kolo bylo tehdy vyrobeno z hliníku, jako ostatně kola všech následujících vítězů až do první Tour Lance Armstronga. Mezi nimi i krásné kolo Bianchi Mega Pro XL Reparto Corse cyklisty Marca Pantaniho, které v těchto letech ukončilo nadvládu značky Pinarello.
V roce 1999 vyhrál zmíněný Američan první ze svých sedmi Tour. Ačkoliv všichni víme, jak to nakonec celé dopadlo, jeho kolo Trek 5200 představovalo hned dva milníky: jednalo se o první kolo ze 100% karbonu, které vyhrálo Tour, a rovněž se jednalo o první výhru pro japonského výrobce cyklistických komponentů Shimano. Od té doby Shimano nestálo na nejvyšším stupni pouze šestkrát (4x kvůli Campagnolu a 2x kvůli Sramu). V dnešní době jde o nejpoužívanější značku, na jejíž služby spoléhá většina týmů World Tour. Kromě toho tehdy byla novinkou i samotná konstrukce Treku, neboť to bylo vůbec první kolo, které se nevyrábělo pomocí tradičních metod (trubky spojené svárem či speciálními úchyty), ale vyjelo celé z formy, jako ostatně drtivá většina dnešních karbonových kol.
Žlutý trikot vám sice dá křídla, ale teprve díky aerodynamice budete moct létat
Pro dnešní generace bylo neuvěřitelným překvapením, když Pogačar v předposlední den Tour de France 2020 dotáhl neuvěřitelným způsobem Rogliče. Co však předvedl Američan Greg LeMond v individuální časovce v poslední den Tour 1989 v Champs-Élysées, kdy polovina zeměkoule s napětím sledovala závod a celá Francie čekala na vítězné oslavy francouze Laurenta Fignona, bylo vskutku dechberoucí. Nejenže to byl historický moment, kdy vítěz vyhrál s naprosto minimálním náskokem, ale rovněž se jednalo o první důkaz důležitosti aerodynamiky.
Ačkoliv se toho o konečném výsledku této Tour napsalo a namluvilo hodně, faktem zůstává, že Fignon měl na LeMonda před 24,5 km dlouhou časovkou náskok 50 vteřin. Přesto nakonec o 8 vteřin prohrál a musel se dívat, jak Američan na Champs-Élysées zdvihá ruce ve žlutém trikotu. Lemond jej porazil o 58 vteřin, tedy o 2,3 sekundy na kilometr, což znamená, že jel o 2 km/h rychleji než Fignon. Pravdou je, že LeMond byl v časovce obecně lepší, ale proč tedy Fignon nepoužíval stejná (nebo podobná) řidítka jako Američan, proč neměl helmu a jiné cyklistické brýle, namísto těch s vysokým odporem vzduchu a s vlasy staženými do culíku? Těžko by se mohl vymlouvat na to, že byl zaskočen a že neměl dostatek času hledat a zkoušet jiné alternativy. LeMond už totiž používal triatlonová řidítka a aero helmu v předchozích etapách dané Tour. Fignona to tehdy ale moc nezajímalo. Kdy ho to nicméně začalo zajímat, bylo o dva měsíce později na Grand Prix des Nations, kde byl k nezastavení.
Aerodynamika se v cyklistice natrvalo prosadila v 90. letech, společně s dalšími radikálními a průkopnickými změnami v designu kol a vybavení pro časovku. Tento boom trval až do roku 2000, kdy UCI stanovila velice přísná pravidla pro kola a jejich vybavení. To ostatně znamenalo konec pro značky Pinarello Espada (Indurainovo kolo) či Lotus (kolo Chrise Boardmana), které jste mohli spatřit na fotkách v předchozím článku o historii kol na Tour de France.
Chceme-li se podívat na první klasické silniční kolo s aerodynamickými prvky na Tour de France, pak se musíme vrátit do roku 2003, konkrétně tedy k modelu Cervélo Soloist od Team CSC. Název kola hovořil za vše. Jednalo se o hliníkové kolo s plochými rámovými trubkami (namísto běžných kulatých), které bylo navržené tak, aby bylo co nejvíce aerodynamické a poskytovalo jezdci dodatečné “výhody” při sólo jízdě. To, co bylo tehdy považováno za velmi specifickou konstrukci, vhodnou pouze do určitých podmínek či etap, se nyní stalo standardem na kolech všech týmů Tour.
Změna geometrie
A nakonec něco, co se může zdát podružné, přestože je tomu přesně naopak: geometrie kola. Konstrukce dvou trojúhelníků a vidlice může mít totiž různé úhly a rozměry, které ovlivňují výkon a reakci kola stejně dobře jako materiál, z nichž je rám vyroben, ne-li víc. Na druhou stranu materiál společně s technologiemi a komponenty, které jsou vždy v dané době dostupné, rovněž určují konečný tvar a design kola.
Porovnáme-li kolo z roku 1903 s kolem z roku 2021, zjistíme, že kolo Maurice Garina má přibližně 1,2 m dlouhý rozvor, užší úhel hlavové trubky a vidlici nakloněnou více dopředu. Je navrženo tak, aby tlumilo nárazy na silnici, bylo stabilní a snadno se na něm jezdilo. Oproti tomu kolo Colnago s rozvorem přibližně 1 metr, úhlem hlavové trubky 73° a minimálním sklonem vidlice je navrženo tak, aby bylo agilní a přenášelo každý watt výkonu vycházející z Pogačarových nohou.
První změna u jízdních kol nastala na konci 30. let (na obrázku výše vidíte kolo Legnano jezdce Bartaliho, vítěze Tour 1938). V té době se oba trojúhelníky rámu zmenšily, a s nimi se zkrátil i rozvor kol. Do jisté míry se zlepšily i silnice, materiály, komponenty a technologie výroby kol. Změna úhlů a rozměrů byla ještě patrnější po válce. Níže si můžete prohlédnout kolo Bianchi, na kterém Coppi vyhrál Tour 1949.
Změny geometrie mezi Coppiho Bianchi a Pantaniho Bianchi z roku 1998 jsou minimální, nicméně o rok později, za tým ONCE, na Tour debutoval Giant TCR (Total Compact Road).
Toto kolo bylo dílem jednoho z nejdůležitějších návrhářů kol v historii, Mikea Burrowse, jenž se inspiroval horskou cyklistikou a přišel tehdy s převratnou myšlenkou. Jeho kolo bylo kompaktnější než ostatní silniční kola, horní rámová trubka měla specifický sklon, díky čemuž se zmenšil hlavní trojúhelník. I zadní trojúhelník byl menší, zmenšily se sedlové a řetězové vzpěry, které se pod horní trubkou napojují na sedlovou trubku. To vše umožnilo snížit hmotnost kola, zlepšit ovladatelnost, ale zároveň také zvýšit tuhost rámu a jeho lepší vyvážení pro lidi menšího vzrůstu.
Tento design z roku 1997 byl natolik přelomový, že výrobce Giant má TCR model stále ve své nabídce. Při pohledu na kola, která dnes jezdí na Tour de France, je patrné, že mnohá z nich byla Burrowsovým designem inspirována, byť samozřejmě prošla řadou estetických a technologických změn, aby držela krok s nejnovějšími inovacemi. Co asi bude další velkou novinkou? Popravdě už možná jednu zažíváme: zavedení kotoučových brzd; přísné předpisy UCI však nedávají moc prostoru pro inovace. Jinými slovy, světový řídící orgán pro cyklistiku se chová jako Henri Desgrange v prvních ročnících Tour de France.
