Tour de France je divácky nejsledovanější cyklistická událost s ohromným mediálním pokrytím. To znamená, že se do ní zapojují jak sponzoři, tak značky spojené s cyklistikou, neboť zde mohou předvést své nové produkty. Tour však byla původně vytvořena za účelem propagace novin; nakonec to byl úspěch nejen pro noviny L’Auto, ale také pro firmy vyrábějící kola a příslušné komponenty. Jen se zeptejte značek jako Campagnolo, Pinarello, Trek nebo některého z dalších drobných výrobců, kteří, jak za chvíli uvidíme, měli to štěstí, že jejich vynález schválili pořadatelé Tour. Nás nyní čeká společná cesta, při níž se podíváme na vývoj kol od prvního dne Tour až po současnost, kde se právě na tyto vynálezy, změny a inovace zaměříme.
Bez brzd a na plný plyn
Dalo by se říct, že první kolo, které v roce 1903 vyhrálo Tour de France, bylo napůl fixie a napůl gravelové. Jednalo se o kovové kolo s pevným převodem, dřevěnými ráfky, plášti o šířce 32-38 mm, koženým sedlem a řidítky, které se podobaly dnešním gravelovým modelům. Co je ale důležité, že při řízení kola s pevným převodem nelze jet (ani z kopce) bez šlapání, leda by jezdec úplně sundal nohy z pedálů. Stejně tak brzdění je možné pouze tak, že se nohama zapřeme o pedály, čímž kolo zpomalíme.
Rozmach volnoběhu
Volnoběžka se začala používat v momentě, kdy se v Tour de France objevily horské etapy. Stalo se tak i navzdory tomu, že Henri Desgrange (organizátor Tour), značná část tisku i spousta jezdců měli pocit, že sjezd bez šlapání snižuje obtížnost závodu a smazává rozdíly mezi jednotlivými jezdci, a že složitější konstrukce kol povede k častějším poruchám.
Nebezpečná povaha sjezdů však nakonec vedla k rozšíření volnoběžky. Dalším důležitým faktorem bylo i zdokonalení brzd, kdy se postupně přešlo z tyčových brzd, které brzdily na plášti či ráfku, na brzdy třmenové, jež se mnohdy podobaly dnešním brzdám ovládaným přes lanko.
Je na čase přeřadit na vyšší stupeň
Zajímavé je, že ačkoliv přehazovačky existovaly ještě před první Tour, teprve v roce 1937 je ředitel závodu umožnil používat všem cyklistům. Do této doby je směli používat pouze jezdci v kategorii isolé, tedy nezávislí. První přehazovačka se na Tour objevila v roce 1912, konkrétně ji měl na svém kole nezávislý cyklista (nebo spíš cykloturista) Joanny Panel. Tato přehazovačka nesla půvabný název Le Chemineau, což zní opravdu hezky oproti dnešním názvům, jako například Dura-Ace 9150.
V roce 1937 nastala poslední změna, která umožnila všem jezdcům používat pouze jednu přehazovačku: Super Champion od švýcarského jezdce a výrobce Oscara Egga. Těžko říct, zda mezi ním a organizátory existovala nějaká dohoda či smlouva, ale faktem zůstává, že vítězové ročníků 1937 (Roger Lapébie) a 1939 (Sylvere Maes) tuto přehazovačku používali, přičemž její prodej raketově vzrostl.
Tehdy se jednalo o revoluční změnu. Nejen proto, že měla 3 nebo 4 stupně, ale také se dalo přehazovat bez nutnosti zastavení, sundání/nasazení kola a napnutí řetězu.
Evoluce převodů
Od první přehazovačky z roku 1937 se řazení neuvěřitelně posunulo, takže s dnešními elektronickými systémy, které se vyznačují obrovskou precizností, spolehlivostí a velkým rozsahem převodů, by Desgrange jen stěží hledal tak obtížnou výzvu, jako byla etapa Luchon – Bayonne v roce 1910. Super Champion měl však s dnešními přehazovačkami pramálo společného. Od té doby se zavedla celá řada menších, ale o to pozoruhodnějších technologických vylepšení, které nakonec vedly k tomu, že z původních 3 převodů jich dnes máme 24. I podoba řadících páček se změnila, neboť tehdy bychom je hledali na zadních vidlicích. Mezi nejvýraznější změny patří:
Paralelogramová přehazovačka
Tullio Campagnolo zdokonalil (okopíroval a vylepšil) již existující přehazovačky a v roce 1949 uvedl na trh první prototyp modelu Gran Sport, který díky svému tvaru a funkčnosti můžeme považovat za “moderní”; své první vítězství na Tour si tento model odbyl v roce 1951. V té době se již řadící páčky umisťovaly na spodní rámovou trubku, aby se jak zadní, tak přední přehazovačka ovládala tahem lanka.
Indexové řazení
V dnešní době při řazení mechanických převodových stupňů slyšíme cvaknutí. Zdá se to být prosté a bereme to za samozřejmost, nicméně až do poloviny 80. let tomu tak nebylo. Do té doby to byla čistě jen otázka pnutí a tření. Jezdec nastavoval řadící páčku do doby, než dosáhl požadovaného stupně, aniž by slyšel cvaknutí. Když Shimano představilo systém SIS (Shimano Index System), který zvýšil rychlost, kvalitu i spolehlivost řazení, ostatní výrobci (Campagnolo, Mavic a SunTour) jejich myšlenku okopírovali a též řazení indexovali.
Integrované řadící páčky
Když Shimano v roce 1990 uvedlo na trh Dura-Ace 7400 s STI (Shimano Total Integration), naprosto tím změnilo vzhled kol, neboť odstranilo řadící páčky ze spodní rámové trubky a integrovalo je kvůli rychlejšímu řazení s brzdovými páčkami navrchu řidítek. Campagnolo pak o rok později udělalo další krok k aerodynamickému designu, když vedlo lanka směrem k řidítkům, aby se schovala pod omotávkami.
Elektronické řazení
Toto řešení se poprvé objevilo v roce 1993 u Tonyho Romingera a v roce 1994 u Chrise Boardmana. Oba jmenovaní používali elektronické řazení Mavic Zap, které se však i přes nezpochybnitelný úspěch (angličan vyhrál Prolog, a po zajetí 7,2 km v rychlosti přes 55 km/h oblékl žlutý trikot) v pelotonu příliš neuchytilo.
Když Shimano v roce 2009 představilo Dura-Ace 7970 s Di2 (Digital Integrated Intelligence), mnozí toto řešení považovali za zbytečné (ačkoliv týmoví mechanici jej přivítali s nadšením). Tento spor se nakonec vyřešil poměrně záhy, a to díky spolehlivosti, rychlosti a pohodlí tohoto mechanismu, společně s celkovým vítězstvím Cadela Evanse na Tour de France v roce 2011.
Od té doby slavil vítězství pouze jeden jezdec s mechanickým řazením, a sice Vincenzo Nibali v roce 2014. I tak se pravděpodobně jednalo o dílo náhody, neboť v danou dobu již Campagnolo (značka, na níž jezdil Nibaliho tým) na svých kolech používalo elektronické řazení; bylo to nejspíš naposledy, co Tour vyhrál jezdec s řazením ovládaným lankem.
