Denodenně křižujeme naše životní cesty, jezdíme po dálnici plné zážitků. A zatímco některé z nich v průběhu času vyblednou, jiné se nám nesmazatelně vryjí do paměti – jako tahy štětcem na plátně, jako skica v dílně našich vzpomínek.
Naše pocity pak v podstatě představují barevnou paletu, jíž k malování používáme. Je plná radosti, smutku, strachu i lásky, které našim obrazům dodávají hloubku a osobní nádech. Proto když se pak vracíme v myšlenkách zpět, zažíváme tyto emoce znovu a znovu.
V jádru tohoto neuvěřitelně komplexního zařízení, jakým je náš mozek, se tvoří, uchovávají a následně vyvolávají myšlenky, jako by snad byly obrazy v nekonečně velkém muzeu. Vše, čím si v životě projdeme, v nás zanechá nesmazatelnou stopu. Jedinečný otisk toho, co jsme právě prožili a jak jsme se přitom cítili. Myšlenka je ve své podstatě symfonií propojených neuronů, které tvoří v houštinách naší mysli cestu, po níž jsme již kdysi kráčeli.
Některé vzpomínky jsou jako horská stoupání, která musíme vyjet – jde o chvíle plné neskonalého úsilí a vytrvalosti, jež nás posouvají kupředu, dokud nedosáhneme bodu zlomu. Jiné jsou projevem čiré radosti a svobody, a jejich opětovné prožívání nám dodává povznášející pocit. Ať už ale jedeme po jakémkoliv povrchu, každé šlápnutí do pedálů, každý zážitek a každá vzpomínka se stávají součástí naší cesty. Vše, čím si projdeme, z nás dělá to, kým jsme. Vzpomínky a emoce jsou jednotlivými články řetězu našeho života. A rovněž nám slouží jako GPS navigace na našich cestách. Koneckonců, nejde jen o cíle, kterých v životě dosáhneme, ale o veškeré vzpomínky a pocity, které na naší cestě prožijeme a nastřádáme.
